Jestli tohle dám, jsem svatá
„Jestli tohle dám, jsem svatá!“ vykřikla jsem dnes ráno a šla jsem
po stopadesáté přinést pití, utřít stolek, podat zuby, zvednout spadlou hůl, přinést, odnést, pak nakrmit zvířenu, pak poslouchat do kola dotazy, jestli už všechno to zvířectvo žralo, pak jídlo, pak na balkon, pak z balkonu, pak lehnout, pak vstát, pak káva s buchtou. Pak odnést, pít, přinést, uklidit.
Stále znovu a znovu.
VHLED
Ono se mi nic neděje, jen kolotoč proseb, příkazů, opakování dokola stejné otázky, zdravotní komplikace, nejistota. Pak to vše znovu, ale
vystupňované opakováním.
Myslím, že starat se o svoje rodiče je správné.
Hodně jsem se naučila, ale hodně i ztratila.
Co? Představu o tom, že je možné mít klidné a spokojené stáří. Proč? Protože dokud se můžete hýbat a hlava slouží, je fajn se o sebe postarat. A pak?
Nevím. Dnes jsem řekla, jestli tohle dám, jsem svatá, jenže moje mamka se většinou usmívá, zbytečně si nestěžuje, nenadává, nevyhrožuje a většinou nevydírá. Co dělají ti, kteří to se svými rodiči absolvují? Manipulující oběti s nárokem na bezvýhradnou péči?
A co my, kteří jsme na řadě po našich rodičích? Jací budeme a jak si zařídíme péči? Jestli tou dobou tedy budu svatá…
Autor: | Eva Velechovská |
Médium: | Facebook |
---|
Datum: | 29.07.2018 |